Zlatá cesta (Bärnau/Tachov)
Již před staletími po Zlaté cestě putovali obchodníci a cestovatelé z Bärnau do Tachova. Obě města na této důležité středověké obchodní cestě byla důležitým dopravním uzlem česko-bavorského příhraničí.
Když dnes putujete po trase CZ 1, jdete částečně i po této prastaré stezce. Historická jádra a Historický park Bärnau–Tachov svědčí o dlouhých a rušných dějinách regionu. Neustále se také odkrývají pohádkové výhledy na původní krajinu v tzv. Zelené střeše Evropy.
https://www.goldsteig-wandern.de/infos-erlebnisse/goldsteig-11-mal-anders/goldene-strasse/grenzueberschreitende-wanderung-auf-der-goldenen-strasse-nach-boehmen
„Pověstmi opředená Zlatá cesta“
Už asi 500 let se jedné z mnoha obchodních cest z Norimberka do Prahy říká Zlatá cesta. Vedla přes Sulzbach, Weiden a Tachov. V dnešním zemském okresu Tirschenreuth vedla přes Plößberg a Bärnau a ti, kdo po ní cestovali, tedy zdolávali pohoří v česko-hornofalckém příhraničí. K převáženému zboží patřila především sůl, obilí, víno, látky a kůže. Vztahy severní Horní Falce a Čech můžou tedy navazovat na bohatou tradici. Zajímavost z dob hranic a otevření hranic: Už Zlatá bula z roku 1356 jmenovala místa na již tenkrát využívané cestě a zakazovala jakékoliv spory mezi městy, rytíři a knížaty. Dějiny – ne, lidé a režimy to ne vždy dodržovali. Možná že dobou, kdy měl konečně začít tento pokojný čas, byl rok 1990?
Sbírka pověstí poskytuje toulku společnými dějinami Čechů a Němců v českém i německém jazyce. Vydavatelem je Förderkreis Deutsch-Tschechische Schulen, pověsti sesbírali žáci a učitelé na „Zlaté cestě“ (redakce: Rainer J. Christoph / Heinrich Häberlein).
Hranice za studené války: „Pohled na druhou stranu“
Franz Busl (1931–2016) po dlouhá léta zastupoval v okrese pozici pro zachování regionálních tradic, byl aktivní v komunální politice Bärnau a psal pro noviny Der neue Tag. V roce 2007 si v jednom delším článku vzpomínal na události u hranic blízko Bärnau.
„Domov a borůvky“
„Když jsem přišel do Bärnau a vykonával jsem tam i hlídkovou službu na Steinbergu, byly ještě vidět trosky někdejší vesnice Pavlův Studenec, které pro mě představovaly něco jako žalobu a nářek kvůli dění po druhé světové válce. (…)
Trvalo to ještě rok nebo dva, pak přišlo roku 1968 pražské jaro. Všichni jsme měli radost, když na české straně dorazily k hranicím náklaďáky a vojáci začali bourat plot z ostnatého drátu. Netrvalo to dlouho a viděli jsme, jak bagry kopají jámy a sunou do nich pozůstatky někdejší vesnice Pavlův Studenec a srovnávají to tam se zemí. Pokaždé, když jsme šli při obchůzce okolo, bylo vidět čím dál tím méně pozůstatků po domech a postupně to tam zarůstalo trávou. Pavlův Studenec byl definitivně zahlazen. K vidění zůstala už jen kostelní věž s pozorovatelnou.
Kousek před silničním hraničním přechodem do Tachova dnes stojí ilustrované informační tabule, které připomínají osud osad v Pavlově Studenci. Přilehlé osady byly tak jako všechny ostatní na české straně hranic během studené války srovnány se zemí. Často museli lidé a budovy železné oponě ustoupit.“
Franz Busl dále píše:
„Občas jsme se upocení vraceli z oslav Bärnauer Bergfest, kdy byl nával poutníků ze všech koutů Německa tak velký, že nebylo dost parkovacích míst a museli jsme ukazovat autům na obou stranách silnice, kde se ještě dá zaparkovat. U hraniční věže se tvořily davy návštěvníků. Ti se chtěli podívat na svůj ztracený domov a hubovali přitom svým dětem, jež pohled na domovinu moc nezajímal a raději se ládovaly borůvkami, které tam tenkrát rostly ve velkém.
Na jednu takovou diskuzi rodičů s dětmi si pamatuji obzvláště dobře: Jedna maminka viděla své dítě, jak jí borůvky, a vynadala mu: "Já se tady dívám na náš domov a ty si tam sedíš v borůvčí a jíš borůvky!“
https://www.onetz.de/deutschland-und-die-welt-r/archiv/zwischen-baernau-und-waidhaus-erinnerungen-eines-zeitgenossen-an-die-60er-jahre-des-vorigen-ein-stueck-vom-leben-am-eisernen-vorhang-d1409016.html
Vyostřený incident na hranicích z roku 1965
Další událost také zrcadlí neustále napjatou atmosféru na hranicích během studené války. O této příhodě se mluvilo po celém světě, jde o věc smrtelně vážnou, zároveň o fraškové nedorozumění a správní snahu. Udála se v Hermannsreuthu. Nepřímo se týkala Renate Weigel, hlavním aktérem byl její malý bratr.
Bylo jí devět let a vyrůstala spolu se svým tehdy dvouletým bratrem na statku u rodičů v Hermmannsreuthu v Horní Falci. Statek ležel a leží přímo na hranicích. Malá část pozemku ležela na české půdě. Tato část se používala jako hnojiště. Dělali to tak už od roku 1911. 2.8.1965 utíkal Renatin dvouletý bratřík Josef na českou půdu a známá, která jej měla na starosti, běžela za ním. Čeští pohraničníci vypálili varovný výstřel, oba se ale v pořádku vrátili zpátky. Událost mezi sebou formou dopisů řešily německé a české úřady.
Tisk si příhody také povšiml a příběh byl zveřejněn pod nadpisy jako „Jde o hnůj a klidné místečko.“, „Malý pohraniční styk sedláka Josefa Dilla“ nebo „ČSSR je dotčená kvůli kadibudce“. Nakonec česká strana tento „malý pohraniční styk“ strpěla.
Její vzpomínky si můžete poslechnout ve videu na
https://www.hdbg.eu/zeitzeugen/files/video/zz-1530_01__1.mp4
Shrnutí události najdete na:
http://www.hermannsreuth.de/johannes-dill/
Rok 1990
Očekávání a zkušební otevření
Od začátku roku čelily české úřady patrnému rozvolňování, na hranicích byly zbourány uzávěry hranic. Atmosféra se na obou stranách uvolnila, a nakonec stoupalo očekávání obyvatel na obou stranách, že se hranice možná otevřou. Očekávání se postupně naplnilo. V půli května tak došlo ke zkušebnímu otevření hranic.
Slzy a objímání – jako o osm měsíců dříve při pádu Berlínské zdi
Jürgen Herda dělal v roce 2015 pro časopis „Der Neue Tag“ o roce 1990 rozhovory s pamětníky. 1.7.2015 vyšly jejich vzpomínky pod nadpisem „Zázraky na konci světa“:
„19. května jsme zkoušeli otevření hranic. Rainer Christoph, tehdejší ředitel základní školy v Bärnau, si pamatuje na dojemné scény: ‚Jeli jsme autobusem přes pole za hranice směrem k Tachovu. Byl to neskutečný zážitek, všichni v autobuse byli úplně zticha.‘ Obyvatelé Horní Falce se fascinovaně dívali na zem neznámou, která se rozprostírala za okny. V Tachově byli úplně normální lidé, kteří hosty přivítali dechovkou a klobásami – i zde srůstá to, co k sobě patří. Bavoři a Češi, milovníci vydatných lahůdek.
Na druhé straně hranic přivítal starosta Bärnau své kolegy z Tachova a Halže. Poprvé zazněl požadavek, aby se zrušila vízová povinnost. ‚Byl to den plný emocí,‘ říká Christoph, ‚slzy a objímání jako o osm měsíců dříve při pádu Berlínské zdi – a my jsme se stali pamětníky.‘ Pak už to šlo jedno za druhým: 1. července 1990 byla zrušena vízová povinnost a povinnost směnit si peníze. K překročení hranic stačil občanský průkaz.“
https://www.onetz.de/deutschland-und-die-welt-r/archiv/wunder-am-ende-der-welt-d844937.html
Mír – přátelství – smíření:
Starosta Bärnau, Josef Stich, a starostka Halže, Marie Kunčická společně přestřihli pásku. Tím došlo 1. července k otevření hranic. Z novin Stiftlandbote/Frankenpost ze dne 2. července 1990:
Starosta Bärnau Josef Stich: Je to pamětihodná událost, která se zapíše do dějin našeho města. Válka a její následky nás rozdělily, ale občané jsou připraveni přijít jeden za druhým a dívat se vpřed.
Starostka Halže Marie Kunčická: Je naší povinností, abychom zachovali mír a přátelství. Doufám, že brzy již nebudeme potřebovat pas a že přes hranice bude jezdit i hromadná doprava.
Poslanec Max Kunz: ČSFR se vrací k Evropě, nyní je možné potřást si rukama a usmířit se.
Historický park Bärnau – Tachov
Známým projektem nové pospolitosti je například Historický park Bärnau – Tachov.
Muzejní vesnice v Bärnau (https://www.geschichtspark.de/presse)
Projekt se postupně vyvinul z původně dobrovolnické aktivity spolku Via Carolina – Goldene Straße. Práci podporuje spolek z Tachova, grémia jsou paritně česko-německá. V současné době je do projektu zapojena i univerzita v Bamberku, Plzni a Praze. „Zažít dějiny na vlastní kůži“ – to je motem, kterému park díky široké nabídce akcí a workshopů dostává. Předseda spolku Via Carolina, Alfred Wolf, novinám Süddeutsche Zeitung sdělil, že na místě bývalé železné opony se nachází druhé největší středověké staveniště v Evropě. I tak by si přál, aby se v budoucnu park v regionu těšil ještě větší pozornosti. Brožurka „Překonat hranice“ z roku 2020 byla od začátku hlavním motivem projektu.
Informace k jednotlivostem, virtuální cestě časem, nabídkám, vedeným prohlídkám, kurzům a experimentálnímu stavebnímu prostoru a jakýmkoliv dalším aktivitám najdete na: www.geschichtspark.de/cs, www.archaeocentrum.eu
Další otevření hranic
2000: Hermannsreuth - Branka/Galtenhof
Obec Hermannsreuth se proslavila událostí z roku 1965, která upozornila na nebezpečí a nesmyslnost studené války. V těsné blízkosti zmíněného statku byl v roce 2000 otevřen hraniční přechod pro pěší a cyklisty. Navzdory příhodě s kadibudkou tam žádné kontroly nejsou. Na rozdíl od tehdejší události dnes přechod je jakýmsi symbolem smířlivého vztahu sousedů. Cesta vede do Branky/Galtenhof a dále do Tachova. Z části nicméně není snadno schůdná nebo sjízdná.
Zlatá cesta (Bärnau/Tachov)
Již před staletími po Zlaté cestě putovali obchodníci a cestovatelé z Bärnau do Tachova. Obě města na této důležité středověké obchodní cestě byla důležitým dopravním uzlem česko-bavorského příhraničí.
Když dnes putujete po trase CZ 1, jdete částečně i po této prastaré stezce. Historická jádra a Historický park Bärnau–Tachov svědčí o dlouhých a rušných dějinách regionu. Neustále se také odkrývají pohádkové výhledy na původní krajinu v tzv. Zelené střeše Evropy.
https://www.goldsteig-wandern.de/infos-erlebnisse/goldsteig-11-mal-anders/goldene-strasse/grenzueberschreitende-wanderung-auf-der-goldenen-strasse-nach-boehmen
„Pověstmi opředená Zlatá cesta“
Už asi 500 let se jedné z mnoha obchodních cest z Norimberka do Prahy říká Zlatá cesta. Vedla přes Sulzbach, Weiden a Tachov. V dnešním zemském okresu Tirschenreuth vedla přes Plößberg a Bärnau a ti, kdo po ní cestovali, tedy zdolávali pohoří v česko-hornofalckém příhraničí. K převáženému zboží patřila především sůl, obilí, víno, látky a kůže. Vztahy severní Horní Falce a Čech můžou tedy navazovat na bohatou tradici. Zajímavost z dob hranic a otevření hranic: Už Zlatá bula z roku 1356 jmenovala místa na již tenkrát využívané cestě a zakazovala jakékoliv spory mezi městy, rytíři a knížaty. Dějiny – ne, lidé a režimy to ne vždy dodržovali. Možná že dobou, kdy měl konečně začít tento pokojný čas, byl rok 1990?
Sbírka pověstí poskytuje toulku společnými dějinami Čechů a Němců v českém i německém jazyce. Vydavatelem je Förderkreis Deutsch-Tschechische Schulen, pověsti sesbírali žáci a učitelé na „Zlaté cestě“ (redakce: Rainer J. Christoph / Heinrich Häberlein).
Hranice u Hundsbachu
Společná hlídka celní a pohraniční stráže na hraničním přechodu Hundsbach – Waldsassen
https://www.beim-alten-bgs.de/Zu_den_Kameradenseiten/43_Josef_Schnellinger/6____An_der_Grenze/6____an_der_grenze.html
Z politických změn od roku 1986/87 v tehdejším Sovětském svazu vzklíčila naděje, že by se snad jednou mohl nějak změnit i sousedský vztah. Světové politické klima (viz Gorbačov, Maďarsko, pád Berlínské zdi, kroky k znovusjednocení Německa) se pak roku 1989 během několika měsíců zásadně změnilo, vnitřní vztahy v Československu rovněž. A vskutku, i na hranicích náhle došlo k rychlému vývoji situace.
Eger/Cheb
Město Cheb bylo založeno roku 1061. Spadalo pod vládní území císaře Barbarossy a stalo se říšským městem, bylo tedy podřízeno přímo císaři. V době monarchie c. a. k. Rakouska-Uherska to bylo garnizónní město. Po první světové válce patřil Cheb od roku 1918 k nově založenému Československu. Roku 1938 Hitler Sudety obsadil a nárokoval si tím pro Německou říši také Cheb/Eger. Od roku 1945 bylo město opět součástí Československa. Roku 1945 byla většina německého obyvatelstva vyhnána a jejich majetek byl zkonfiskován. V učebnicích dějepisu hraje město Cheb důležitou roli v třicetileté válce: Roku 1634 tu byl v jednom domě na náměstí popraven Albrecht z Valdštejna. Tento český vojevůdce bojoval na straně Katolické ligy a císaře.
Další informace: http://encyklopedie.Eger/Cheb.cz/de/
Je libo další příklad českého humoru?
To, že Češi přes všechno zlé neztrácí humor, dosvědčuje K. N.: „Starý obyvatel Chebu, který zažil všechny politické a dějinné epochy od dob císaře až po současnost, byl dotazován, jak jednotlivá období vnímal. Odpověděl: ‚Nikdy jsme nebyli tak utlačovaní jako Rakušany!‘ …“
http://www.tic.mestocheb.cz/DE/vismo/dokumenty2.asp?id_org=100428&id=709751
950 let na časové ose
Rychlý vhled do dějin: 950 let na časové ose
Na náměstí v Chebu se nachází jedna zvláštnost: jde o dlouhý kovový pás. Tato „časová osa“ popisuje 950 let dějin města až do roku 2011 – v češtině, němčině i angličtině. Kdo si chce odnést střípek českého humoru, nechť čte dál: jde o rok 1990. „Český génius Jára Cimrman si dal na chebském Špalíčku pivo.“ To mají být dějiny? A kde že je ten humor?
Günther Juba v tom vidí humor, kterému pořádně rozumí jen Češi. Vždyť my Češi našeho národního hrdinu a vynálezce všichni dobře známe! A kdo by jej přece jen neznal, anebo v Cimrmana stále ještě věřil, prozradíme vám malé tajemství: Cimrman ve skutečnosti neexistoval... Günther Juba píše: „A tak se opravdu divím, že Čechům tato poznámka na časové ose vůbec připadá obzvláště vtipná. Takový humor se do němčiny dá jen stěží ‚přeložit‘, protože je pro jeho pochopení nutné vcítění se do situace lidí za doby bývalé ČSSR.“
http://tic.Cheb.cz/DE/vismo/dokumenty2.asp?id_org=100428&id=709790
Otevřená opona – roztržená pouta
Památník na hranicích na cestě mezi Chebem a Waldsassenem připomíná na desetiletí, po která byla města oddělena. Památník byl zřízen roku 2006 k památce 82 osob, které byly na území železné opony zavražděny nebo jiným způsobem přišly o život. Symbol roztržených pout je zřejmý.
Chebské náměstí
Chebské náměstí se jmenuje náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Tento král se vždy těšil velké vážnosti. Důvodem je, že bychom jej mohli označit jako praotce Evropské unie. Už roku 1462 ho napadlo, že by měla existovat společná celoevropská aliance se společným parlamentem v Basileji, celoevropskými soudy, společným vojskem a jednotnou správou. Papež i císař se báli, že to ohrozí jejich postavení, a proto realizaci zabránili. Pod vedením Jiřího z Poděbrad se v Chebu vícekrát setkaly delegace znepřátelených stran, aby vyjednaly mírové řešení.
Špalíček na náměstí patří spolu s hradem a Černou věží k symbolům města. Jedná se o historický blok vícepatrových domů. Byly stavěné do výšky, aby se prostor co nejlépe využil. Název Špalíček vznikl buďto ze spojení řeznický špalek (na místě se nacházely masné krámy), nebo právě z německého Stock (patro).
Brána času
Brána času – vysoká devět metrů:
Na začátku pěší zóny a časové osy stojí devět metrů vysoká Brána času, která váží tři a půl tuny. Neustále se otáčí a symbolizuje tak střídání dobrých a zlých časů.
Lavička Václava Havla na Špalíčku
„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. (Vaclav Havel)
Kritik režimu Václav Havel strávil do roku 1989 jako politický vězeň dohromady pět let ve vězení. Byl jedním z předních představitelů sametové revoluce a na konci prosince byl zvolen prezidentem Československa (v letech 1993–2003 pak byl prezidentem České republiky). Žil v letech 1936 až 2011.
„K nejdůležitějším momentům dějin Chebu, na které si vzpomínám, patří návštěva prezidenta Václava Havla krátce po převratu, začátkem roku 1990,“ vzpomíná si J. K. „Bylo opravdu ošklivé počasí, silně pršelo, neměli jsme s sebou deštník – a náš pan prezident měl hodinu zpoždění! Konečně dorazil, vyskočil na dřevěné pódium a všem se nám omluvil. Mluvil o tom, že se musíme připravit na rozmach turismu, ke kterému po otevření hranic dojde.“
http://www.tic.mestocheb.cz/DE/vismo/dokumenty2.asp?id_org=100428&id=709751
V létě 2020 byla k poctě prvního prezidenta v Chebu – jako i v jiných městech – postavena lavička Václava Havla. Nachází se nedaleko Špalíčku.
Prosté židle pod stromem spojuje kulatý stůl. Starosta Antonín Jalovec při slavnostním odhalení řekl, že to má být místo, na kterém se lidé budou v duchu Václava Havla bavit o politických tématech nebo prostě jen jeden druhému naslouchat.
Krajinná výstava bez hranic 2006
Kvůli přeshraniční krajinné výstavě s centry v Marktredwitz a Chebu byla nutná už předchozí dlouholetá spolupráce na různých úrovních. Výsledek můžeme vidět dodnes. V Chebu se vyplatí udělat si zacházku do Krajinky pod hrad:
Šlo o první krajinnou výstavu, která překračovala hranice Spolkové republiky Německo a dobře se hodila ke vstupu Česka do EU, k němuž roku 2004 došlo. Do výstavy se zapojilo i cisterciácké opatství ve Waldsassenu: tamější zážitková přírodní zahrada byla předělána a stále stojí za to navštívit ji.
Altkinsberg/Starý Hrozňatov
Za třicetileté války dostali jezuité v Chebu zpustošený hrad Kinsberg spolu s dvěma kostely a pozemkem. Navzdory dalšímu zničení mohli jezuité především díky daním od poddaných hrad i kostely udržovat. Český název Hrozňatov vznikl z toho, že zde roku 1247 zemřel hlady blahoslavený Hroznata z Ovence. Byl zakladatelem klášteru Teplá, katolická církev usiluje od roku 2004 o jeho svatořečení.
Dějiny Starého Hrozňatova a Nového Hrozňatova se shodují s dějinami zbylého Chebska: Od roku 1918 obce patřily k nově vzniklému Československu, roku 1938 se oblasti domáhala Německá říše. Koncem války bylo území opět připojeno k Československu. Komunistická vláda německé obyvatelstvo vyvlastnila, Němci pak utekli na západ nebo byli vyhnáni.
Geografická poloha obcí určila jejich osud v další dějinné fázi. V letech 1945 až 1990 totiž ležely v těsné blízkosti hranic. Domy a zámecké budovy byly vyklizeny, zbořeny nebo zchátraly. Černá věž na hradě tomuto osudu vzdorovala a přetrvala všechny dějinné útrapy, které lidé a oblast museli zažít.
Maria Loreto
I poutní kostel kvůli tehdejším poměrům strádal, zchátral a do začátku 90. let 20. stol. se podobal zřícenině. Antonu Hartovi se spolu se zmíněným podpůrným spolkem podařilo kostel renovovat.
Název poutního místa pramení z toho, že se na místě nachází 90 centimetrů vysoká socha Panny Marie. Byl to dar od hraběnky z českého šlechtického rodu Vrtbů jako projev úcty k rodu Hroznatovců, od kterého se původ rodu Vrtbů odvozuje. Loreto je italské město, kam podle legendy andělé z Nazaretu přenesli dům Svaté rodiny.
Kostel, křížová chodba, sochy, meditační zahrada, hřbitov i kaple Panny Marie v němčině popsala a doplnila fotkami (nyní jíž zesnulá) návštěvnice na následujících internetových stránkách:
https://www.fichtelgebirge-oberfranken.de/sabine/MariaLoreto.htm
Nedávné akce a události, které souvisí s poutním kostelem a podpůrným spolkem najdete na
https://www.onetz.de/themen/wallfahrtskirche-maria-loreto-altkinsberg-stary-hroznatov
Sopka Železná hůrka/Eisenbühl
Tato malá sopka je jen necelých 20 metrů vysoká, před 300 000 lety ale do okolí vyvrhla masy lávy. Úrodná půda v okolí je tomu dodnes důkazem. Souvislosti vysvětlují informační tabule geologického centra s dobrými ilustracemi.
Hraniční přechod Mýtina/Altalbenreuth
Hraniční přechod u Mýtiny byl pro chodce otevřen až roku 1995. Tato obec má zvláštní příběh, který zajímavým způsobem spojuje světové a místní dějiny. Ve středověku byla obec „smíchaná“, to znamená, že rolníci platili úroky (německy dříve fraisten, proto se oblasti říkalo Frais/Fraisch) a pracovali střídavě pro různé pány. I soudní pravomoc náležela střídavě Waldsassenu a Chebu. Nevolnictví bylo zrušeno až roku 1849. Brzy nato se z místa stala samostatná obec s vlastní školou. Oddělení od Neualbenreuthu se projevilo i v tom, že vesnice přešla od farnosti Neualbenreuth k farnosti Starý Hrozňatov s poutním kostelem Maria Loreto.
A kde se tu skrývají světové dějiny?
Oblast patřila až do vzniku Československa roku 1918 pod c. a k. dvojí monarchii Rakouska-Uherska a pak byla česká. Po obsazení Sudet se stala součástí Německé říše. Jako i jiné oblasti v západních Čechách byla Mýtina v květnu 1945 krátce obsazena americkou armádou a o půl roku později byla předána postupujícím sovětským okupačním vojskům.
V obci žili téměř výlučně Němci, kteří byli na základě Benešových dekretů z roku 1945 vyvlastněni a následně vyhnáni. Mnozí z nich zůstali přímo na druhé straně hranice. Za studené války patřila obec k přísně střežené hraniční oblasti. Téměř všechny budovy proto byly srovnány se zemí, aby uprchlíci neměli žádnou možnost schovat se a chránit se. Roku 1953 se tak stalo i s osadou Boden, která ležela přímo na hranicích. V blízkosti vznikla pro českou pohraniční stráž kasárna, která je nyní opuštěná. Tam, kde kdysi mělo svůj domov 800 lidí, nyní žije už jen málo osob.
Mähring
Mähring odjakživa ležel na nejkratší cestě z Bavorska do západočeských Mariánských Lázní, které jsou od začátku 19. stol. atraktivním lázeňským městem. Přechod do Broumova od roku 1990 využívají pendleři i turisté.
Rok 1990
České úřady možnosti překračování hranic rozvolnily již 30. dubna, tedy dva měsíce před velkými oslavami ve Waldsassenu nebo Waidhausu. Tehdy došlo k prvním návštěvám na obou stranách.
Starosta Karl Bach (se starostenským řetězem) měl spolu s dalšími obyvateli Mähringu a sousedních českých obcí velkou radost. Brzy se konaly společné akce na obou stranách hranic. V Chodském Újezdu, Plané a Chodové Plané byly koncerty dechové kapely z Großkonreuthu.
Už začátkem roku 1990 začaly české úřady s bouráním železné opony. Na zkušebním otevření hranic byla zrušena vízová povinnost. Od 1. července mohli hranice překračovat cyklisté a chodci, 26. července 1990 se konala první pouť ke kostelu svaté Anny v Plané.
V té době ještě nebylo jasné, jestli se přechod Mähring – Broumov otevře i pro automobilovou dopravu. Předseda zájmového společenství „Pro znovuotevření hraničního přechodu Mähring“ Alfred Schneider pak 1. července žádal přítomnou českou ministryni obchodu a cestovního ruchu, Vlastu Štěpovou, aby se o povolení automobilové dopravy zasadila. Tenkrát nikdo nemohl ani tušit, jaký bude další průběh – 1. listopadu 1990 přes hranice opravdu mohla jezdit auta a autobusy. Když byl hraniční přechod od 1. června 1991 otevřen čtyřiadvacet hodin denně, splnila se tím všechna přání zájmového společenství. Vstoupením Česka do Schengenského prostoru skončily 21. prosince 2007 i pasové kontroly na hranicích.
„Bože, ty kluku hloupá.“
Redaktor novin Der neue Tag Jürgen Herda odkrývá v článku ze dne 1. 7. 2015 tento pěkný příběh:
„Když jsem v roce 1980 poprvé kandidoval do Spolkového sněmu,“ vzpomíná Ludwig Stiegler, dávný člen Sociálnědemokratické strany Německa, „měl jsem v Mähringu státotvorný projev o německé politice.“ Hostinská pozorně naslouchá a peskuje mladého kandidáta: „Bože, ty kluku hloupá,“ zvolala. Hranice že jednoho dne zase zmizí, sousedé se opět sblíží? „To jsou hloupé kecy.“
Vzešla z toho sázka: Hostinská Maria Wieser snad politikovi nabídla, že jej přes hranice převeze na trakaři, pokud se jeho vize o otevřených hranicích jednou naplní. Mluvil o zahraniční politice, která by měla vést k normálnímu vztahu se sousedy na Východě. Správkyně 1. července 1990 svému slibu dostála.
https://www.onetz.de/deutschland-und-die-welt-r/archiv/wunder-am-ende-der-welt-d844937.html
Jürgen Herda roku 2015 politika Sociálnědemokratické strany Německa citoval: „Nejprve byla touha po ráji za zavřenými hranicemi veliká,“ říká Ludwig Stiegler. „Když se to stane realitou, objeví se další neduhy.“ Zapomenout rezignaci na konci světa, zapomenout, že na hranicích se často střílelo a umíralo. „Tisíce českých a ruských vojáků stály proti NATO a my bychom v případě nouze zničili to, co jsme chtěli bránit.“ Je to absurdní. Před 30 lety objevili obyvatelé zemského okresu Tirschenreuth nový svět. Ležel hned za dveřmi. Kvůli tomu, jak přísně byly hranice střežené, se ale zdálo, že je tisíce světelných let vzdálený. 1. července 1990 se zázrak otevřených závor stal skutečností.
Texty z noviny najdete na https://deutsch.radio.cz/wieder-nachbarn-erinnerungen-30-jahre-grenzoeffnung-8685472#&gid=asset&pid=2
Videa o tom najdete na online výstavě Centra Bavaria Bohemia: https://www.bbkult.net/projekte/kulturbruecke/30-jahre-grenzoeffnung
Dojemné chvíle:
Miroslav Kalaš vždy z Plané pozoroval dalekohledem lidi, kteří putovali ke kapli svaté Anny v Mähringu – dlouhá léta to pro něj byl jediný způsob, jak zahlédnout něco ze Západu. Slavnostní chvíle, kdy proti sobě Češi a Němci poprvé nestáli jako nepřátelé, je pro něj nezapomenutelná. Hana Moravcová vypráví o prvním setkání s obyvateli Mährungu v únoru 1990. Při každotýdenním setkání u závor se připravovalo otevření hranic, tenkrát ještě za doprovodu ozbrojené pohraniční stráže. Petr Novotný z Aše si vzpomíná na to, že bezprostředně po válce jeho tatínek ještě chodil na pivo do Bavorska; na pozdější pašování a zakázaný pohled na Západ. Otevření hranic pro něj bylo slavností.
O životě u hranic u Bärnau vypráví učitelka Ingrid Leser. Vypráví o přísném kárání rodičů, aby se náhodou, až půjde na houby nebo borůvky, nedostala na druhou stranu, protože Češi by ji zastřelili. O dojemném momentě, když se její maminka, která pocházela z Čech, poprvé po 40 letech setkala se svou starou přítelkyní z Mariánských Lázní. O prvním setkání žáků a jejich údivu, že ti druzí jsou přece úplně „normální“.
Zemědělec Herbert Rath z Mähringu, který byl aktivní v mnohých spolcích, navázal první kontakt s českými sousedy, kteří museli prvně přijíždět ještě přes Schirnding. Když se 1. května hranice konečně otevřely, přišly masy lidí a počtem zaparkovaných aut zatarasily hranice. Den před tím přijeli na návštěvu Češi, rovnou pomáhali se vztyčením májky a lidé spolu na ulici tancovali.
„Tolik lidí v Mähringu ještě nikdy nebylo,“ potvrzuje i Rosa Schöner. V lednu na fotbalovém zápase v Tachově došlo k prvním kontaktům se sousedy. První setkání u závor bylo jako zázrak. „Vlídná slova jsou vlídná slova, ať už jsou v jakémkoliv jazyce,“ říká. Nikdy nezapomene, že při zkušebním otevření hranic se český i německý duchovní objali a zvolali „haleluja“. Ještě dnes si Rosa Schöner s úžasem vzpomíná, že během těch dvou dní se prodalo a darovalo 30 hektolitrů piva a limonády. Hořčici k párkům, která už došla, museli organizátoři přinést oklikou přes les, protože přes Mähring se prostě nedalo projít.
S dojetím líčí zkušební otevření hranic 19. května 1990 v Bärnau Siegfried Wölfel, tehdejší místní farář. Uprostřed proslovu ho jeden český duchovní vyzval, aby začal zpívat. Protože ten muž za mikrofonem prý jen převlékl kabát. Sice mluví o demokracii, ale faráře poslal do vězení. Během krátké pauzy děkan skutečně začal zpívat „Tebe, Bože chválíme“. Při druhé sloce se přidala i kapela města Bärnau. „Pak jsme zpívali všichni, německy i česky. Byla to naše odpověď na ten zázrak, že se hranice otevřely.“
Alle Beispiele aus: Grenzöffnung vor 30 Jahren in Bildern auf Onetz vom 30.6.2020, Autorin: Michaela Kraus
https://www.onetz.de/oberpfalz/waldsassen/grenzoeffnung-30-jahren-bildern-id3051929.html
Obelisk Mähring
Čas studené války
Nešťastně se Mähring proslavil jednou událostí, které média věnovala velkou pozornost. Tato událost zrcadlí celou tragičnost železné opony pro lidi. V blízkosti Mähringu se nachází památník nevinného poutníka, jehož smrt je nešťastně spjata s útěkem jednoho Poláka na Západ. Na hranicích v blízkosti vesnice Mähring u Tirschenreuthu se nachází čtyři metry vysoký obelisk k památce postřeleného podplukovníka Dicka. Nese tento nápis: „Hans Dick, † 18. 9. 1986, postřelen pohraničníky ČSSR.“ Podplukovník Dick z Ambergu byl na tomto místě roku 1986 při pronásledování zaměněn za prchajícího Poláka, českoslovenští vojáci pohraniční stráže podplukovníka postřelili a on poté zemřel.
V roce 2019 státní zástupci v Praze případ znovu otevřeli. Vyšetřovalo se tenkrát dohromady devět případů, v kterých přišli na hranicích uprchlíci o život. Pokud soud shledá, že funkcionáři zneužili svých úředních pravomocí, čeká bývalé komunistické funkcionáře dva roky až deset let vězení.
https://www.br.de/nachrichten/bayern/cssr-grenztote-prag-ermittelt-gegen-fruehere-staatsspitze,RiwaqU2